Mám v rodině právníka. Do roku 1994 jsem měl dokonce dva. To zemřel ve věku
dvaasedmdesáti let můj strýc Jan, známý pražský advokát. On nade mnou držel ochrannou
ruku, když po mně v sedmdesátých a osmdesátých letech „šlapal“ bolševik. Radil mi, jak
mám vypovídat u výslechu, co po mně můžou chtít a na co jim nemusím odpovídat. Často
a rád na něj vzpomínám. Jen jemu vděčím za to, že nefiguruji v Cibulkových (dnes také
Žáčkových a Pencových) seznamech spolupracovníků StB.
Strýc Jan pracoval jako podnikový právník. Od něj vím, že tehdejší „disidenti,“ z nichž
většina byli normalizační komunisté, vyhození po prověrkách v roce 1969 z rodné strany,
vyjednávali už od roku 1985 s představiteli komunistického režimu o podílu na moci. Ne
s pitomci typu Milouše Jakeše, ale například s Rudolfem Hegenbartem.
To, k čemu tady došlo v listopadu roku 1989, bylo předem pečlivě naplánováno.
Včetně toho, že rozhodující vliv na transformaci ekonomiky budou mít „odborníci“ z Prognostického
ústavu. Součástí plánu byl i článek Miloše Zemana, otištěný v létě roku 1989 v Technickém
magazínu a popisující tristní stav naší ekonomiky. Ten měl upozornit na „novou krev,“
ekonomické odborníky, kteří budou jako jediní schopni úspěšně transformovat ekonomiku
tohoto státu na kapitalistický systém.
Hlavním cílem byla nejen legalizace majetku bývalých mocenských struktur (třeba lidé
z PZO Motokov, Omnipol a dalších podniků, zabývajících se obchodem s kapitalistickou
cizinou, měli v zahraničí devizová konta), ale také vytvoření nového podnikatelského
prostředí s novými „kapitalisty.“
Byla vymyšlena i „Kupónová privatizace,“ nejjednodušší a
nejméně průhledný způsob ovládnutí státních podniků. Mělo to proběhnout následovně: Ze
státních podniků se vyvede část jejich hodnoty a převede se na fiktivní akcie, v tomto případě
přejmenované na kupóny. Ty budou spravovat fondy. Hodnota těchto „akcií“ se na „akciovém
trhu“ (nikoli burze!) pomocí „zahraničního kapitálu“ navýší tak, že přesáhne padesát procent
původní hodnoty podniku. Investoři tak získají majoritu a ovládnou podnik. DIK (držitel
investičních kupónů, nikoliv akcií!) bude dostávat dividendy a spokojenost bude na obou
stranách. Toto všechno mělo být koordinováno komisí pod vedením Valtra Komárka.
Vymyšleno to bylo skvěle. Nikdo ale nepočítal s tím, co vyvede jeden ze „zasvěcených,“
arogantní, ješitný a egoistický Ing. Václav Klaus. Tento člověk vycítil příležitost a „utrhl se
ze řetězu.“ Přisvojil si všechny myšlenky a postavil se do čela „transformace.“ Člověk, který
dosud neřídil ani trafiku, najednou řídil ekonomiku celého státu!
Na tom, co se stalo, má obrovský podíl viny také Václav Havel, prominentní disident a v té době už z vůle komunistů prezident této země.
To on prosadil Václava Klause na post ministra financí s odůvodněním,
že je to mladý, progresivní ekonom. Později toho sice litoval, ale ten jeho projev v Rudolfinu
už nic nezměnil. Do této funkce doporučila Václavu Havlovi Václava Klause „disidentka“
Rita Budínová - Mlynářová - Klímová, bývalá fanatická komunistka.
Kdo tehdy stál v pozadí a kdo tedy rozhodl o tom, že se nejmocnějším mužem v této zemi stal právě Václav Klaus, se dnes můžeme jen dohadovat. Dosavadní vývoj ale dostatečně dokázal, že na té ekonomické
transformaci nejvíc profitovala úzká skupina lidí, jejichž minulost není zrovna čistá.
Václav Klaus si přisvojil právo rozhodovat absolutně o všem. Své bývalé kolegy
z Prognostického ústavu tak postavil před neřešitelný problém. Oni neměli jakoukoliv
možnost mu v jeho jednání zabránit.
Nemohli přece předstoupit před národ a říci všem občanům, že tohle všechno bylo naplánováno a rozhodnuto dávno před 17. listopadem roku 1989. Museli tedy jen trpně přihlížet. Osobně mi bylo nejvíce líto pana Valtra Komárka. Byla zde určitá šance, že pod jeho vedením ta transformace proběhne podle dohodnutých pravidel a v určitém právním rámci. Valtr Komárek už v roce 1992 zcela rezignoval a stáhl se do ústraní.
Celou akci, zvanou Kupónová privatizace, totálně rozbil Viktor Kožený se svojí „jistotou
desetinásobku.“ A Klausovo „Více takových Kožených!“ Narychlo se dotiskovaly kupónové
knížky a lidé prodávali jako diví. Veksláci měli žně. Za neregistrovanou kupónovou knížku
se tehdy platilo až dvacet tisíc. Dva autentické výroky Václava Klause z té doby stojí za
připomenutí. Začátek roku 1990: „Něco jako národní majetek tady nikdy neexistovalo!“
Začátek akce, zvané Kupónová privatizace: „Vždycky jsme si říkali, že je to majetek nás
všech. Teď si na to tedy vydáme papír.“ Nějak si nám pan profesor odporoval, nezdá se vám?
Těch prokázaných 34 miliard, které „odpluly“ s Viktorem Koženým (a s nimi odplula i celá
naše námořní flotila!) mělo zůstat tady! Když se tehdy novináři ptali Václava Klause, jaký má
názor na to, že zásluhou Viktora Koženého už nemáme námořní flotilu, tak jenom pozdvihl
obočí: „My jsme měli nějaké námořní loďstvo?“
Investiční fondy měly působit jako správci majetku. Rozhodnutím ministra financí (Ing. Ivan
Kočárník, ODS) se tyto fondy přetransformovaly na vlastníky majetku, svěřeného jim DIKy.
Už nic nebránilo jejich rozkradení. Lidem, kteří uvěřili a těmto fondům svěřili své „akcie,“
zůstaly jen prázdné kupónové knížky s podpisem geniálního ekonoma Václava Klause.
A protože se tak dělo podle zákona, stali se na jejich úkor z vybraných jedinců milionáři.
Investiční fond Trend a jeho zakladatelé jsou toho typickým příkladem.
Podniky, které převedením až třetiny původní hodnoty na „akcie“ ztratily schopnost dále
se rozvíjet, buď zanikly, nebo byly na příkaz „shora“ sanovány bankami. Místo toho, aby
vytvářely zisk, byly dotovány vysáváním bank. Aby byl udržen sociální smír, byla uměle
udržována zaměstnanost. Dělníci nechodili do práce, ale do zaměstnání. Mnozí z nich dodnes
s dojetím vzpomínají na obědy za deset korun ve Stehlíkově Poldovce.
Už v roce 1995 bylo jasné, že tento způsob hospodaření vede zákonitě ke zhroucení celé
ekonomiky státu. Vyrovnaný rozpočet byl udržován uměle tím, že do něj byly převáděny
všechny rezervy. K tomuto účelu se do něj převedly také všechny přebytky z vybraného a
nespotřebovaného důchodového pojištění. S důsledky tohoto kroku se potýkáme dodnes.
Přes toto všechno prohlásil Václav Klaus v roce 1996 transformaci za ukončenou.
Samozřejmě úspěšně! Jeho vláda končila v roce 1997 „úspornými balíčky“ a propadem HDP
na mínus 0,7%.
Vrcholem geniality velkého ekonoma bylo vyzdvihování mladých a progresivních
podnikatelů. Byli to „chrti“ typu Dienstla a Tykače (finanční skupina Motoinvest), kteří těžili
z absence právního rámce a z bankovního socialismu.
Jejich činnost nikdo nekontroloval.
Václav Klaus prohlásil, že jeho cílem je vytvořit v této zemi vrstvu bohatých lidí.
Už ale nedodal, že na to jejich bohatství se budeme muset složit my všichni.
